Založit webové stránky nebo eShop

VLADY GRYC

Narodil jsem se na severní Moravě mým rodičům. Později, tedy konkrétně za 3 a půl roku se rodiče pomátli znovu a přinesli domů další uřvané „něco“ a poučili mě, že prý tomu budu celý život říkat „sestra“. Toto malé „něco“ se ukázalo, jako velmi milý, rodinný doplněk a dnes můžu zcela otevřeně a upřímně říct, že jsem rodičům za sestru velmi vděčný, protože život bez ní by nebyl tak úžasný.

Své „umělecké“ sklony se u mě začaly projevovat už poměrně brzy. Už v předškolním věku jsem hezky maloval a kreslil a neustále jsem visel na rádiu a zpíval se všemi, těmi zpěváky „duety“ a tak zpříjemňoval každý den mamince, která byla určitě moc ráda, když jsem konečně usnul a zavřel pusu. Vůbec mě nenapadá po kom bych sklony k hudbě a malování mohl zdědit. Jedině snad po babičce z máminy strany. Ta totiž překrásně malovala a hrávala na citeru.
Když jsem začal chodit do školy, rodiče se rozhodli mé hudební nadání podpořit a rozšířit, ovšem podle jejich, vlastních představ. A tak začalo pro mě peklo…..já bych raději chodil na hodiny zpěvu, ale volba padla na hudební nástroj. Že bych já uvítal hru na klavír, bylo zřejmě nepodstatné, protože najednou mi byl vložen do rukou instrument, který jsem záhy začal velmi nenávidět a který nese hrdý název „housle“. Ne že bych hru na housle nezvládal, hudební výuka mi šla velmi dobře, ale součástí výuky byly také hodiny hudební nauky a to mě tedy fakt strašně nebavilo a neviděl jsem sebemenší význam, ani důvod, proč bych tam měl chodit. A tak jsem  brzy začal chodit „za školu“ a vymýšlel si všelijaké omluvné důvody a falšoval jsem podpisy rodičů na omluvenkách do hodin hudební nauky.Všechno prasklo v momentě, kdy proběhl závěrečný, ročníkový koncert, na kterém nám žákům lidové školy umění bylo předáno i vysvědčení. Tedy vysvědčení bylo předáno skutečně všem, až na jednoho….mě.  Svůj houslový part jsem sice zahrál perfektně a bez chyby, ale vzhledem k mé neúčasti na hodinách hudební nauky jsem vysvědčení dostat nemohl. Naši byli tehdy asi fakt moc rádi ;o) Moje averze k tomuto božskému, hudebnímu nástroji vyvrcholila tentýž večer, kdy za mnou přišel otec a položil mi poměrně jasnou otázku „Tak budeš  na ty housle už chodit pořádně, nebo ti je mám roztřískat o hlavu“. Představa, že bych měl toto utrpení snášet nadále mi dodala už tehdy, jako osmiletému dítěti dost síly na to, abych otci podal jasnou odpověď  „Roztřískej mi je raději o hlavu“. Od té doby už jsem byl od houslí definitivně osvobozen a dlouhé roky jsem tento instrument  neměl rád. Dnes se mi housle a smyčce zase líbí, ale trvalo to dlouhé roky, než jsme spolu zakopali válečnou sekeru a našli k sobě zase cestu. O pár let později, na vysoké škole, jsem se pokusil ještě naučit se hrát na klavír, ale na to, abych se stal virtuózem už bylo příliš pozdě ;o).
 

80té roky
1.místo v pěvecké soutěži základních škol severomoravského kraje.
Účast v mnoha pěveckých, talentových soutěžích a postup do krajských a celostátních kol. Tyto soutěže se převážně jmenovali „Talent        roku…“ , nebo  „… hledá talent“ apod. Pamatuji si akorát, že některý z těchto talentů jsem vyhrál s písničkou „Závidím“, jinak to většinou  stačilo na postup do dalších, krajských a i celostátních  kol , ale nikoliv na vítězství.  Možná jsem si vybíral špatné skladby, protože mě se vždy líbily b-strany různých singlů a neprofláknuté písně, než ty, které se hrály horem dolem, každý den v rádiích a se kterými se taky většina soutěžících prezentovala. Na některé písničky, které jsem na soutěžích zpíval si dokonce ještě  vzpomínám: „Náš zámek“, „To byl zas den“, „Všední dny“, „Jedu s vámi“…. ani jedna z nich nebyla žádný hit, ale mě se zkrátka líbily.
Studium Pedagogické fakulty, práce v divadle a Ostravské televizi.
Poté, co se Marie Rottrová  přestěhovala z Ostravy do Čech, jsem chvíli spolupracoval s vynikajícím člověkem a muzikantem, kterého si dodnes nesmírně vážím, Vladimírem Figarem a spolu jsme natočili několik písniček, které buď sám složil, nebo u některých převzatých, upravil aranžmá. Bohužel z plánované spolupráce záhy sešlo, když krutě zasáhl osud, kdy Vladimír Figar přišel o život. Z těch několika společných nahrávek se asi nedochovala žádná, protože ,když se později vylila řeka Odra a zaplavila archív ČT Ostrava i rozhlasu, povodeň zničila velkou část materiálu.

Odchod do Prahy. Studium zpěvu u pana prof. Lea Jehneho. Bohužel i zde zasáhl nepříznivý osud a Leo Jehne zemřel.

90té roky
V roce 1990 jsem odjel do Kanady a USA, kde jsem pobýval zhruba rok. V Montrealu jsem si občas mohl přivydělat zpíváním v baru a díky známému, který mě uvedl do spolku Čechů a Slováků, žijících v Montrealu, jsem se seznámil s pár rodáky se kterými jsme tak založili kapelu se kterou jsme pravidelně hrávali české a slovenské písničky  při setkáních Čechů a Slováků, žijících v Montrealu. 
Po návratu do Evropy jsem se v Česku moc  dlouho nezdržel a odešel jsem do Německa, kde vlastně žiji dodnes. V roce 1999 jsem si připravil materiál na samostatné album, jehož producentem se měl stát jeden z nejznámějších , českých hudebníků. Bylo by pod mou úroveň tohoto člověka jmenovat, ale faktem zůstává, že tento člověk na mě udělal takový podraz, že jsem na základě toho na několik , dlouhých let na český showbusiness zanevřel a  na zpívání taky. Téměř 12 let jsem odmítal otevřít pusu a vypustit nějaký tón. Nezpíval jsem už ani v koupelně. Svoje pocity a vše, co se mi honilo hlavou jsem místo toho začal vylévat na papír a tak vznikla spousta textů a já se tak stal neplánovaně textařem. Dnes už jsem tomu člověku odpustil, nicméně zapomenout mu to nedokážu.

2000 až dodnes
Za těch pár let, kdy jsem rezignoval na zpívání a ponořil se do psaní, napsal jsem knihu o skupině ABBA, kterou jsem ovšem nestačil vydat, protože v momentě , kdy jsem práci na ni dokončil, potřeboval jsem nový nášup adrenalinu a knihu, jako takovou jsem prostě jen tak odložil stranou. Asi bych to měl dotáhnout dokonce a knihu vydat….no, třeba se k tomu někdy vrátím a začnu hledat nějakého vydavatele.
Až na popud mých přátel  jsem se začal postupně zabývat myšlenkou, vypustit moje texty do světa, aby se dostaly i k dalším lidem.
Od roku 2012 spolupracuji s několika úžasnými skladateli a moje texty tak získaly i hudební podobu.
Za všechny chci jmenovat alespoň Hellmuta Sickela, Marca Risena, nebo Michala Worka, kteří jsou mi svou hudební tvorbou nejbližší a kterých si moc vážím, nejen jako přátel, ale také jako skladatelů.

 

TOPlist